Bytí mezi svými

Právě, teď a tady, jsem mezi svými a moc se mi to líbí. Je to fajn a pohoda.

Jenže, mezi svými, jsme pořád! A to i v době, kdy se fajn necítíme a v pohodě už vůbec ne. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla a pak ještě nějaký další čas, než jsem tu nepohodlnou pravdu přijala.To, že se mi někde nelíbí a jsou kolem mě lidé, se kterými si například nemám moc co říci, chybí inspirace, motivace, kreativita nebo nemám hezké bydlení nebo dost peněz, ocenění, lásky… pak za to opravdu nemůžou ONI. Nebo to ONO. Ono se děje…, ono je to takové nebo makové…, to oni a ono samo a já nic, já muzikant!

Když se v tomto jeden ocitne, pak jen svým vlastním přičiněním. Prostě sklízí úrodu, kterou si sám pěstoval. Jinými slovy, jak člověk smýšlí a jak koná, to ho přivede tam, kde zrovna je. Prostě mezi sobě podobné. Dobrá zpráva je, že kdo si toto uvědomí a přizná, může to teď hned začít měnit. A to mě moc baví, být tvůrcem svého vlastního života. Užívat si roli autora, režiséra, herce a zároveň roli diváka – pozorovatele. Je to velká zábava.

No, po pravdě, než jsem se k tomuto poznání propracovala, dost to bolelo a zas tak velká švanda to nebyla. To už jsem ve zkratce popsala ve svém příběhu.

Ono je to totiž takové pohodlnější, žít si v představě, že za moje neúspěchy může někdo jiný. Například rodiče, protože: špatné geny, nevhodná výchova, předpotopní názory…. Také učitelé, nejlépe už od školky, protože: mizerné osnovy, neobjevili včas mou genialitu, natož talent,….. Manžel či partner, protože jsem si měla vzít raději Pištu Hufnágla, že ano.  A nezapomeňme na zaměstnavatele, spolupracovníky, rádo-by kamarády, postavení hvězd, blbé klimatické pásmo a otravný štěkot sousedovic psa. 

Každý máme v životě nějaké předěly. Jako společnost třeba před tzv.“sametovou revolucí“ a po ní. Jako jedinci například před svatbou a po svatbě, před dětmi a po příchodu dětí, atd. Můj velký předěl začíná tam, kde končí můj příběh. (zde) Začíná po té, co jsem přehodila výhybku na jinou oběžnou dráhu svého vlastního vesmíru a celý ten nově vystavěný vesmír začal spolupracovat. Teprve pak se začaly dít věci!

Nejdřív jen tak maličko a pozvolna. To, že se mi vlastně dějí takové malé skoro zázraky, mi docházelo taky pozvolna a ještě k tomu se zpožděním. Teď už to vidím zcela jasně. Říkám tomu mapa života. Mapa je protkaná vlákny souvislostí, příčin a následků. Řetězce událostí. Vidím všechny ty křižovatky, kde jsem se rozhodovala, kudy jít a vidím, kam jsem po těch cestách došla. A taky vidím, že ta rozhodnutí vůbec nebyla špatná, protože jsem se na každém úseku mnohé naučila.

My lidé míváme pocit, obzvlášť nacházíme-li se zrovna ve fázi života, kdy se nám zrovna moc nedaří, že jsme sami, ztracení, opuštění. Ono to tak není. Vždy chodí nápovědy, vždy k nám vesmír promlouvá a posílá nám do cesty jiné lidi „anděly“ a vytváří nápomocné situace. Naše intuice to ví a cítí, leč, my nedbáme a raději se zbytečně dlouho rochníme v roli oběti. (Vlastní zkušenost).

Po vláknech souvislostí se dá jít hodně, hodně daleko, určitě za hranice této inkarnace. Ale protože se nejvíc uvědomuji tady a teď, je tenhle život pro mne nejdůležitější. Anděly, kteří mi vstoupili do cesty a pomohli mi posunout se vpřed, mám pořád v paměti. Někteří z nich zůstali v mé blízkosti a nejspíš ani nevědí, že jsou moji Andělové.

O některých z nich vám povím příště. Zatím se rozhlížejte, naslouchejte a buďte pozorní, abyste třeba nepřehlédli nějakého svého anděla, či směrovku na skvělou cestu.