Jak přicházejí do života 12-ti strunné kytary ?

V únoru 2022 jsem prošel týdenním pobytem ve tmě. Měl jsem s sebou kromě trochy oblečení a hygieny jen svou dlouholetou kytaru, na kterou jsem však už dlouho téměř nehrál, ¨tak max. 2 x ročně (už po dobu 20-ti roků). I když to byla krásná kvalitní, známá značka, dobře ladila atd. Mě k sobě ničím nelákala ve smyslu : „Vezmi si mě a hraj.“ Doma jsem kolem ní chodil jako kolem kusu nábytku.

Hraní, co jsem zamlada uměl jsem „úspěšně“ zapomněl. Nešlo mi držet tempo ani známých a jednoduchých písniček, ani trefrovat akordy. Zapomněl jsem většinu textů i akordů, bříška prstů dávno změkla, hraní tedy bolelo. Tak v takovém stavu jsem si kytaru Ovation vzal s sebou na týden do TMY. O samotném pobytu psát nebudu, o tom je má kniha Zpátky ve Veroně.
Když se týden v absolutní tmě a tichu zabýváte jen svým vnitřním zmatkem, pocity, emocemi, spánkem, trochou cvičení, hygienou a nudou, kytara přijde vhod. Kolik je hodin, jaký den, kolik zbývá do konce pobytu člověk vůbec neví. A tak hraje hodně, hodně, hodně na kytaru a zpívá k tomu, vzpomene-li si na nějaký text. Ve vyprázdněné hlavě se objevila i řada textů a akordů k písničkám, na které jsem si 35 let ani nevzpomněl.

Týden ve tmě v půli února skončil, doma jsem opřel kytaru tam, kde byla předtím a občas ji do ruky vzal. Jenže během tak 1/2 roku jsem ji přestal brát do ruky s chutí ale spíš jen proto, abych si zazpíval.
Uvědomil jsem si, že mě ta kytara k sobě prostě vůbec nepřitahuje ale že hrát a zpívat chci. Býval jsem 30 let profesí zvukař a vždy mě fascinoval harmonicky plný a bohatý zvuk 12-ti strunných kytar. Došlo mi, že potřebuji právě tenhle nástroj, aby mě lákal ke každodennímu hraní. Rozhodnutí bylo jasné a znělo doslova takto : „Budu shánět opravdu kvalitní a plně znějící 12-ti strunku“.

Začal jsem prohlížet internetové i fyzické bazary, prodejny hudebních nástrojů, jel i do velkoobchodu Thomann Music House skoro 300 km. Jenže všude buď byly kytary opravdu skvěle znějící, které bych opravdu chtěl ale v ceně ojetého auta a nebo pak nástroje s řadou nedostatků, o které bych doma zase jen zakopával. Po 3 měsících měsících marného hledání cca v únoru 2023 jsem si řekl : „Přestávám hledat, ona se někdy někde objeví.“ Řekl jsem si to takhle, doslova a jasně, dokonce nahlas před manželkou. Často jsem na 12-ti strunku myslel a když jsem hrál na svého stávajícího Ouvejšna, představoval jsem si, že držím nástroj úplně jiný.

Začátek léta přinesl pobyty v kempu a na Šumavě u Sušice jsem jednoho večera hrál a zpíval u ohně a přisedl si vedle chlapík tak 70 let německé národnosti a zeptal se, zda si může zahrát se mnou nebo se v hraní u ohně vystřídat. Všiml jsem si, že chvílemi se hodně třese. Že by snad parkinson ? Souhlasil jsem se spoluhraním. Telefonem zavolal německy manželce, ať mu z obytňáku donese kytaru. Za minutku s ní přišla. Byla to ona 12-ti strunka s nádhernou barvou zvuku, mistrovský a vyhraný nástroj.

Andy (tak se Němec jmenoval) začal hrát a zpívat nádherně Simona a Garfunkla. Byl to virtuóz, profi muzikant, co se před nemocí hraním v bavorsku živil. Vydržel hrát tak 30 minut, hrál jsem s ním, co jsem znal a on se pomalu začínal silně třást a jeho hraní chřadlo a zjevně pomalu končilo. Silou obrovské vůle dohrál a dozpíval The Sound of Silence. Pak povídá klidný hlasem ale s třesoucím se tělem : “ Parkinson mě asi déle hrát nedovolí. Moje kytara nádherně zní ale je hodně tvrdá a já už ji neumakčnu. Ještě bych moc rád chvíli vydržel, říká, Půjč mi svůj Ovation, ta je mnohem měkčí a tu máš, hraj na mou.“
Kytary jsme si vyměnili a já ho pak ještě vybrnkáváním s nádherným zvukem doprovázel tak 20-minut, Přišel konec. Andyho žena Heike ho musela zvednout z lavičky. Já jí dávám do ruky kytaru a Andymu říkám : “ To je nádherný nástroj, sice tvrdý ale neskutečně zní a ladí. Děkuji, žes mě na ni nechal zahrát. “ Andy mi vrátil Ovationa, koukl se mi dlouze do očí a povídá : „Chceš ji ?“ …………..

Zalapal jsem po dechu. „Opravdu ?“ „Ano opravdu. Dáš mi za ni 550 EUR. Je to mistrovský Crafter, nechtěj vědět kolik stál nový. Když přineseš zítra do oběda peníze k nám do obytky, je tvoje. Dáme si na to skleničku šňapsu, já se roztřesu. Heike mě odveze domů a já jdu v pondělí na operaci. Nevím, jestli přežiju, tuším, že jsem hrál naposled.“

Já večer a v noci a brzy ráno sháním po sousedech a známých, po penzionech a okolních hospodách výměnu EUR, směnárna tam málokdy funguje a kdybych čekal než tam otevřou, kytara mi odjede.

Dopoledne v neděli v 11 hodin stojím před jejich obytkou s penězi. Heike nalévá 2 panáky a Andy nikde. Kde je, ptám se ? Podívej, támhle u řeky hraje svůj poslední The Sound of Silence.

Přišel a brečel. Já se rozbrečel taky. Heike do nás obou nalila vlastní rukou ty panáky. Podal mi Craftera, já jemu peníze. Andy jen povídá :“ Hraj na něj každý den, co nejvíc, je na to zvyklej a buď k němu hodnej. Uvidíš, že bude to nejlepší, co tě kdy přišlo do života. Až se tam nahoře jednou potkáme, potvrdíš mi to.“ Objal mě, Heike nastartovala obytné auto, zamávali jsme si a já už je nikdy neviděl.

Zažil a napsal Milan Procházka